Autor: Pink Blackberry Girl
Originál: http://www.fanfiction.net/s/4520458/1/Youre_her_brother
Preklad: Cornelie
Info: Rory má tříletou dcerku Sofii a stejně jako její nejlepší kamarádka Honor, jejíž dcera se jmenuje Kasie. Tento příběh se odehrává, jako by se Honor a Rory nikdy nepotkaly, tudíš Rory neví o tom, kdo je Honořin bratr...
Postavy: Rory, Logan, Lorelai
Kategória: romantika
Pairing: Rory/Logan
Počet slov: 792
(Loganův pohled)
Musím to připustit, měla pravdu. Já byl ten, kdo neodpověděl na její telefony, ale to jí neomlouvá. Kdyby skutečně chtěla, abych to věděl, určitě by našla způsob, jak mi to říct. Pokud mě vážně chce, jako součást života naší dcery, tak bych jí měl být.
Možná, že jsem jí předtím ignoroval, ale teď, když vím o Sofii, chci tady být pro ni. Rory prostě musí pochopit, že Sofie má otce, který chce být součástí jejího života, a já nepřijmu ne, jako odpověď.
Vzal jsem si telefonní seznam a našel její adresu. Později k ní zajdu. Tentokrát se mnou bude muset mluvit.
…
(Roryin pohled)
Po mém malém útěku od Logana jsem zamířila přímo k Honor. Je mi jedno, jestli je Loganova sestra, je stále moje nejlepší kamarádka a já s ní teď opravdu musím mluvit. A navíc mi má co vysvětlit, protože to ona jediná, to mohla prozradit Loganovi.
Pořád nemůžu uvěřit tomu, že to ví. Věděla jsem, že mu to jednou budu muset říct, ale nechtěla jsem, aby se to dozvěděl, za těchto okolností. Nechtěla jsem, aby ke mně přiběhl do parku a aby se ptal, jestli je Sofie jeho, nebo ne. Určitě za mnou brzy přijde znovu, ale teď s ním obzvlášť nechci mluvit. Nevěřím, že mě obvinil z toho, že jsem mu nechtěla říct o Sofii. Kdyby jen zvedl ten pitomý telefon a mluvil se mnou, nemuseli jsme být v téhle situaci. Když o tom přemýšlím, tak si myslím, že kdyby se to tehdy dozvěděl, tak bychom se vzali, i když jsem mu tehdy řekla ne.
Už jsme byly téměř tam, když jsem si vzpomněla na Sofiinu nohu, ale řekla jsem si že je už pozdě na to, abych šla domů a že Honor má doma určitě taky lékárničku. Opravdu si s někým potřebuju promluvit.
…
(Honořin pohled)
„Hned jsem tam!“ vykřikla jsem, když jsem uslyšela klepání na dveře „Kdo je tam?“
„Honor, to jsem já, Rory“
„Rory!“ řekla jsem, otevřela dveře a objala ji „Jsi v pořádku?“
„Jo, je mi fajn. Já …jen s tebou nutně musím mluvit, ale nejdřív…“ Ukázala na Sofii, která stála vedle ní a držela se jí za ruku. Chvilku mi trvalo, než jsem si všimla, že má poškrábanou nohu.
„Copak se jí stalo?“
„Jen upadla v parku, je to jen škrábnutí. Chtěla jsem jí vzít domů, ale potkala jsem Logana a rozhodla jsem se jít raději sem, nevadí?“
„Páni, ty jsi ho potkala? Poslouchej já…můžu ti to vysvětlit, jen mi to vyklouzlo…“ Opravdu jsem doufala, že to pochopí. Vážně jsem to Loganovi nechtěla říct. Nevím, co bych dělala, kdybych ztratila svojí nejlepší kamarádku.
„Ale ne, to je Ok, ale nejdřív se potřebuju postarat o Sofii“
„Fajn, Josh to udělá.“ Řekla jsem a zavedla je dovnitř. „Joshi. Mohl bys sem přijít na minutku?“
„Jasně, co potřebuješ?“ zeptal se, když vstoupil do místnosti.
„Sofie si poškrábala nohu, mohl by si jí vzít a vyčistit jí to? Já si potřebuju promluvit s Rory“
„Samozřejmě. Pojď ke mně Sofie“
„Sofie, miláčku, maminka si teď musí promluvit s tetou Honor. Mohla bys jít se strejdou Joshem? On ti to vyčistí, aby tě to už nebolelo, ano?“ a dala jí pusu na čelo. Sofie přikývla a šla s Joshem do vedlejší místnosti. Sofie vždycky mě i Joshovi říkala této a strejdou, protože se vídáme téměř denně. Ale teď už mi tak může říkat i proto, že je to vážně moje neteř. Jsem zvědavá, jak to všechno vysvětlí Sofii. Byla velmi chytrá, na svůj věk, ale stále to bylo jen dítě.
„Poslouchej Rory, já se moc omlouvám. Jen mi to prostě vyklouzlo. Já jsem mu to nechtěla říct, vážně ne.“
„ne, ne, to je v pohodě. Jednou by se to stejně dozvěděl. Já jsem jen potřebovala s někým mluvit. Mám teď tolik věcí v hlavě a už to v sobě nemůžu dál držet.“
„Jasně, zlato, ty víš, že jsem tady vždy pro tebe.“
„Já jen prostě nevím, co mu mám říct, nebo jak se k němu mám chovat, nebo jestli mám jít k němu a promluvit si s ním. Co mám říct Sofii, nebo co mu mám říct o Sofii, nebo co mám udělat, aby na mě nebyl naštvaný, nebo abych já nebyla naštvaná. Nevím, jestli bude chtít být v jejím životě, ani nevím, jestli ho tam vůbec chci.“ Jsem ráda, že ke mně chodí se svými problémy, ale je to trochu divné, když se to navíc týká i mého bratra. Nemůžu uvěřit tomu, že tohle všechno na jeden nádech, ale to už patří k výjimečným vlastnostem Gilmorových.
„To bude dobrý, všechno se vyřeší. A já znám svého bratra, on tě nikdy nebude nenávidět.“ Ve skutečnosti jsem doufala, že ji nebude nenávidět. Už jsem nevěděla co dál jí mám říct. Znovu jsem ji objala a ona začala plakat.
nasledujúca kapitola