Autor: Pink Blackberry Girl
Originál: http://www.fanfiction.net/s/4520458/1/Youre_her_brother
Preklad: Cornelie
Info: Rory má tříletou dcerku Sofii a stejně jako její nejlepší kamarádka Honor, jejíž dcera se jmenuje Kasie. Tento příběh se odehrává, jako by se Honor a Rory nikdy nepotkaly, tudíš Rory neví o tom, kdo je Honořin bratr...
Postavy: Rory, Logan, Lorelai
Kategória: romantika
Pairing: Rory/Logan
Počet slov: 1907




(Roryin pohled)
(Roryin pohled)

Rychle jsem se zadívala jinam. Nevěděla jsem, co říct, ale věděla jsem, že chci odsud rychle pryč. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám právě teď chovat, už jsem měla důvod, čeho se obávat.

Podívala jsem se na Logana, jehož oči mi naznačovali, promiň a taky ukazovali, že má momentálně stejný strach, jako já. Očividně rodičům o Sofii ještě neřekl a já jsem to ani nečekala, že by to udělal.

„Omlouvám se. Měla jsem nejdřív zavolat, nenapadlo mě, že by tady někdo mohl být. Raději vezmu Sofii s sebou.“ Řekla jsem a vzala si Sofii do náruče.

„Ale já chci být s tátou.“ Řekla Sofie a začala plakat.

„Já vím, že chceš broučku, ale tatínek je teď moc zaneprázdněný, stejně jako teta Honor. Tak bude lepší, když půjdeš se mnou k babičce.“

„Ale ty jsi říkala,…“

„Vím, co jsem říkala, ale maminka změnila názor, zase.“ Řekla jsem a chtěla odejít, ale Sofie začala křičet. Snažila jsem se jí uklidnit, ale nešlo to. Chtěla být s Loganem.

„Nech mě to zkusit.“ Řekl Logan a já jsem mu Sofii dala. Pravděpodobně bude mít v tomhle větší štěstí, než já, po tom všem, on byl to, co chtěla.

„Mami, tati, proč nepůjdeme do kuchyně a nedáme jim chvilku.“ Řekla Honor a snažila se rodiče přimět, aby šli s ní, ale asi byli naštvaní a tohle nechtěli.

„Teď chvilku počkej, mám co říct…“ Mitchum řekl a zvýšil hlas, což zapříčinilo to, že Sofie začala plakat ještě víc. Ale předtím, než stihl dokončit větu, tak mu Honor skočila do řeči

„Ne. My jdeme do kuchyně. TEĎ! O tom si můžeme promluvit po tom, teď na to není čas tati.“

Omráčeni jejím vzdorováním, se Mitchum i Shira zvedli a následovali svou dceru do kuchyně.

„Shh, to je dobrý Sofie. Slibuju, že přijdu zítra ano? Půjdeme do parku a na zmrzlinu, ale právě teď musíš jít s maminkou, ok?“ řekl Logan a snažil se ji uklidnit. Její hlava byla opřená o jeho rameno a jeho ruce jí hladili zádech.

„Ok“ slyšela jsem její malý hlásek. Pořád plakala, ale už se začala zklidňovat. Chvilku jsme tam stáli a Logan jí pořád hladil po zádech. Za chvilku zvedla hlavu a objala rukama Logana kolem krku. Po tom se otočila ke mně a věděla, že už je čas odejít. Pak Logana ještě jednou objala a řekla „Mám tě ráda tati.“

„Já tebe taky Sofie.“

„Logane, poslouchej, já se vážně omlouvám. Nechtěla jsem …“

„Ne to je v pořádku. Stejně by se to jednou dozvěděli.“ Pak jsem si uvědomila, že jsem se do něj každou sekundu zamilovávala víc a víc. Byl tak chápající, až jsem si to téměř nezasloužila.

„Měla bych tady zůstat a pomoct ti to vysvětlit, ale já opravdu musím jít. Jsi si jistý, že to zvládneš?“ Zeptala jsem se, kdo ví, co mu jeho rodiče řeknou, jakmile odejdu.

„Bude to v pohodě. Za celou dobu, co jsem naživu, jsem se už naučil, jak s nimi mluvit. A navíc já už nejsem dítě, nemůžou mě kontrolovat, a nemůžou nic udělat ani se Sofií, ani s tím, že chci být s ní.“

„Jsi si jistý?“

„Jsem. Teď běž. Znělo to, že musím někde být.“

„Děkuju, Logane.“ Řekla jsem a chtěla jsem odejít. „Zavolám ti potom.“ Řekla jsem a téměř jsem vyběhla ze dveří. Asi bych zůstala, kdyby mi to řekl, ale on to neudělal. Chtěl, abych mohla odtud odejít, co nejdřív.

„Budu čekat.“ Slabě jsem slyšela, jak to řekl, když jsem zavírala dveře.

Všechno jsem si uvědomila, až když jsem byla v autě. Dala jsem Sofii do sedačky a na cestě jsem začala plakat. Pak jsem si sedla vedle mámy.

„Rory, co se stalo? A proč není Sofie u Honor?“

„Nechci o tom mluvit.“ Řekla jsem jí. Vůbec jsem nevěděla, jak bych jí to popsala. Nevím jak bych popsala tenhle den.

„Ale já neodejdu, dokud mi to neřekneš a myslím, že ty to uděláš rychle, protože si vzpomeň, že jedeme k mojí matce a ta by nám dala několika hodinovou přednášku o tom, jak je důležité chodit v čas.“

„Fajn“ řekla jsem a začala jí popisovat celý tenhle zmatený den. Řekla jsem jí o tom, jak jsem potkala Jesse a Deana v obchodě a jak se Mitchum a Shira dozvěděli o Sofii…

…

(Loganův pohled)

Jen těžce můžu věřit tomu, co se právě stalo. Jestli tady bylo něco, co jsem nechtěl, aby se dozvěděli mí rodiče, tak to bylo, aby se dozvěděli o Sofii před tím, než bych jim to mohl říct sám. Ale stalo se a já to budu muset vysvětlit. Pravděpodobně jsem raději měl říct Rory, aby zůstala, ale sama říkala, že měla těžký den a teď, že musí někam rychle jít.

„už se můžete všichni vrátit.“ Zařval jsem a čekal na moje rodiče. Věděl jsem, že mě čeká hodně dlouhá noc.

„Jak dlouho to víš?“ To bylo vše, co můj táta řekl. Neřval, ani neječel, ale i tak v jeho hlase byl hněv.

„Ne moc dlouho, něco přes týden.“ Řekl jsem a jen jsem čekal, kdy tahle noc skončí. Na několik minut moji rodiče jen mluvili o Rory a o této situaci. A oni pořád mluvili a mluvili. Raději jsem je nechal mluvit a sám podíval jsem se na Honor, která mi dala povzbudivý pohled, a vypadalo to, že ona všechny jejich řeči pustila jedním uchem tam a druhým ven. Raději jsem je nepřerušoval a čekal jsem, až se vypovídají. Slyšel jsem jen:

„Nikdy jsem jí neměl rád.“ „Věděla jsem, že s ní budou problémy.“ „Jaká matka, taková dcera“ „Měli bychom jí žalovat.“ „jak ti to mohla neříct?“ jak vlastně víš, že to dítě je tvoje?“ „Budu požadovat, aby sis nechal udělat test otcovství.“

To bylo to poslední, co jsem slyšel.

„Ne! Jak to můžete říct? Já vím, že Sofie je moje, nejsou o tom žádné pochyby.“ To už jsem na ně téměř řval. Já vím, že Sofie je moje.

„To ty nevíš synu, byli s ní problémy od začátku. Nebudu tomu věřit, dokud neuvidím důkazy o tom, že je to holka tvoje!“ řekl mi můj otec. A pak dodal „Nevěřím, že se tě snaží zatáhnout do téhle špíny!“

Tentokrát začala ječet Honor „Viděl jsi jí vůbec tati? Vypadá přesně jako Logan! A ty víš a víš to moc dobře, že Rory by nikdy nic takového Loganovi neudělala. A ty ani nevíš, jak je malá nádherná a já tě nenechám, abys kterékoliv z nich jakkoliv ublížil! Zvlášť, když Rory nikomu ublížit nechce!“

„Honor, to je v pořádku. Já to vysvětlím sám.“ Řekl jsem a otočil se zpět k rodičům. „tahle holka se jmenuje Sofie a je to moje dcera. Chápete to? MOJE DCERA! A ani jeden z vás mi nebude říkat, jestli si mám udělat testy, nebo ne, protože já vím odpověď. A vy nebudete žalovat ani Rory, ani Sofii, protože vše, co se stalo, není vaše věc!“

„Není naše věc? Jsme tvoji rodiče Logane! Myslím, že máme co říct, pokud se to týká naší potenciální vnučky!“

„Ne tati, myslím, že nemáte co říct. A víš proč? Protože bylo hrozné vyrůstat u vás a já nechci, aby si Sofie zažila to, co já. A teď, myslím, že jsme skončili.“

„Já souhlasím. Už není o čem mluvit. Je konec. Tak proč vy dva prostě nemůžete jít domů?“ řekla Honor našim rodičům. Nikdy jsem jí neviděl, aby takhle jednala s našima.

Když naši rodiče odcházeli, přišel Josh s Kasií a čekali, že s nimi půjdeme na večeři. Ale já a Honor jsme tam jen tak stáli, a když naši zavřeli dveře, Josh se zeptal.

„Co jsem prošvihl?“

…

(Roryin pohled)

Jelikož jsem neměla, kam dát Sofii, rozhodla jsem se, že Sofii vezmu s sebou na večeři.

„Opravdu tam musíme jít?“ Zeptala jsem se u jejich dveří a ani jedna z nás tří, nechtěla zazvonit.

„Ano“ řekla máma, ale stále se neodhodlala zazvonit.

„To znamená, že jeden z nás se bude muset překonat a zazvonit.“

„Já vím.“ Řekla, ale pořád stála na místě. Tak jsme tam stály, v naprostém tichu a pak mě napadlo. „Sofie, chceš zazvonit na prababičku?“ zeptala jsem se jí a ona se šťastně usmála a přes moje rameno se natáhla ke zvonku.

„Proč nás to nenapadlo dřív?“ řekla máma a nešťastně se usmála.

Služka přišla otevřít, vzala nám kabáty.

„Konečně jste taky. Začínala jsem si myslet, že se neukážete.“ Řekla Emily a vešla k nám „Oh a Sofie je tady taky. To je skvělé.“

„To je vlastně důvod, proč jdeme pozdě. Nemohla jsem najít hlídání.“

„ale to přece vůbec nevadí. Aspoň nás tady bude víc a užijeme si to všichni, že ano Sofie?“ Sofie zmateně přikývla. Babička Emily opravdu nebyla její oblíbená příbuzná.

Všichni jsme následovaly babičku do vedlejší místnosti a sedly si. Děda se postavil a se všemi se pozdravil a pak se jako vždy ptal, jestli nechceme něco k pití.

„Já nic, děkuji. Je mi fajn.“ Řekla moje máma.

„To je zvláštní Lorelai, ty vždycky chceš něco k pití. Jsi v pořádku Lorelai?“ zeptala se babička.

„Samozřejmě, jen nechci nic k pití. Chováte se, jako kdybych ochotně jedla zeleninu, nebo tak.“

„Dobře, jen mě to udivilo. Jsi si vážně jistá, že nic nechceš?“

„Ano mami, jsem si jistá. Teď můžeme změnit téma?“ řekla moje máma. Myslím, že máma doufala, že jim nebude muset nic říkat, ale asi zapomněla na jeden malý detail.

„Ne nemůžeme změnit téma. Z ničeho nic jsi nám zavolala, že chceš s námi povečeřet. A teď nechceš ani nic k pití. Mám takový pocit, že něco skrýváš, proč nám to prostě neřekneš? Proč jsi tady?“

„Fajn mami, máš pravdu. Je tady důvod, proč jsem vás chtěla vidět. Dostali jste mě. Nicméně jsem překvapená, že jste to ještě nezjistili.“

„Nezjistili co?“ řekl dědeček a posadil se do svého křesla.

„Mami, tati, jsem těhotná :)“

…

Po tom, co jim máma řekla tu novinku, byli šokováni, ale pak jí začali blahopřát a snažili se zakrýt fakt, že se jim nelíbí představa toho, že bude mít dítě s Lukem. Pořád si zvykali na to, že se s Lukem vzali.

Zbytek večera už byl klidný. U večeře jsme se bavili o různých tématech, mámino těhotenství mezi nimi nebylo. Měla jsem jim říct, že Logan je zpět v mém životě, ale řekla jsem si, že počkám na příště.

Teď jsem konečně doma a čtu si na gauči. Sofie usnula v pokojíčku a já si užívala ticha. To bylo, když jsem si uvědomila, že jsem ještě nezavolala Loganovi. Začala jsem hledat telefon, když jsem uslyšela tiché zaklepání na dveře. Podívala jsem se z okna a viděla jsem, že to byl Logan.

„Zrovna jsem ti chtěla zavolat.“ Řekla jsem, když jsem otevřela dveře. „Promiň, ale dříve jsem to nestihla.“

„V pohodě.“ Řekl a vešel dovnitř. „Nevzbudil jsem Sofii?“

„Ne, myslím, že pořád spí.“ Pomalu jsme si našli cestu do obýváku, ani jeden z nás nevěděl, kde začít. Věděli jsme, že si musíme promluvit o tom, co se předtím stalo, ale ani jeden z nás o tom nechtěl mluvit.

„Tak,…“ konečně jsem řekla „Co říkali tví rodiče?“

„No, řekli toho hodně, většinu z nich nechci opakovat. Nevzali to moc dobře.“

„Promiň. Neměla jsem tam takhle vpadnout, měla jsem nejdříve zavolat. Kdybych to udělala, tak by se to nikdy nestalo. A promiň, že jsem odešla, ale musela jsem, ….musela jsem jet k prarodičům a to bylo šíleně stresující. Cítila jsem se hrozně, že jsem tě tam nechala samotného. Prostě se hrozně moc omlouvám.“

„To je dobrý Rory. Přežil jsem to. Bylo to v pohodě.“ Řekl.

„Vážně?“

„Vážně.“ Řekl a sklonil se ke mně a políbil mě.

predchádzajúca kapitola

nasledujúca kapitola